Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Řád rytířů kříže a kladiva: křesťanství a pohanství

TOPlist

CRUX SANCTA SIT MIHI LUX NON DIABOLUS SIT MIHI DUX 


    Vítejte na stránkách Rytířů kříže a kladiva (Mjöllniru), které jsem založil proto, abych vás seznámil s naší jedinečnou civilizací, která je postavená na křesťanských hodnotách a pohanských kořenech a zároveň vám ukázal hodnotné plody dialogu mezi dnešními křesťany a (novo)pohany, jak moc je důležité následovat naše předky, kteří vdechli život evropské civilizaci.

    Jistě jste si toho všimli již na základní škole, kde vám bylo řečeno, že civilizace začala starověkým Egyptem a Mezopotámií, poté starověkým Řeckem a Římem, až se poté jakoby z ničeho nic zjevila středověká Evropa, ovšem historie je mnohem delší a lidé, kteří tuto civilizaci založili, rozhodně nespadli z nebe. Souhrně je nazýváme jako "indoevropany", protože před tisíci lety přišli až z daleké Indie přes Asii do Evropy. Na rozdíl od jiných etnik, které Indii opustili, právě prapředci těchto indoveropských kočovníků měli původ v árijských kmenech (nezaměňovat s Hitlerovými árijci), kteří se před tisíci lety Indii i s jejím obyvatelstvem podmanili a založili nejvyšší kastu brahmánů. Indoevropané, kteří založili evropskou civilizaci, přinesli se sebou z Indie zbytky svého dávno zapomenutého dědictví, jehož odkaz můžeme ještě útržkovitě rozpoznat v pozůstatcích starých kultur. Tyto stránky jsem založil před několika lety a jejich cílem bylo se věnovat nechtěnému dědictví křížových výprav, které byli přirozenou reakci na nebezpečnou hrozbu rozpínavosti islámské civilizace, která svými dobyvačnými taženími pohltila velkou část světa, zvláště severní Afriku, Malou Asii a Blízký východ, které až do té doby byli převážně obývány křesťanským obyvatelstvem. Diskriminace a perzekuce křesťanů na dobytém území tak mohla nerušeně začít: křesťané museli dle Omarovy smlouvy platit diskriminující daně, stali se z nich občané druhé kategorie a jejich svatostánky nesměli být opravovány, takže se postupně měnily v ruiny. Později začali nové nájezdy na Franskou říši z muslimy dobytého Španělska, rovněž byla dobyta Sicílie a nájezdy pokračovali z moře na Itálii, také hlavní město Byzantské říše bylo v té době ohroženo. Poplatky pro křesťanské poutníky mířící do Svaté země a časté přepadání muslimských banditů, to vše bylo poslední kapkou pro to, aby papež Urban II. vyhlásil výpravu za osvobození křesťanů z muslimské nadvlády. Pokud ani po těchto řádcích nesouhlasíte s těmito skutečnostmi a trváte stále na hojně rozšířené mylné představě, že křížové výpravy byly dílem primitivníh fanatismu křesťanů, pak ani nemá cenu, aby jste četli dál.

     Dědictví křižáků, templářů, johanitů a dalších rytířských řádů budou vždy velkou inspirací pro ochranu evropského civilizace a křesťanského dědictví, které je dnes tak ohrožováno kulturní revolucí multikulturalismu, jejichž autoři jsou filosofové, vizionáři a sociální inženýři odchovaní Frankfurtskou školou, institucí neomarxismu. Zároveň si nemůžeme brát za vzory masové vrahy, jako byl Anders Behring Breivik, který se údajně inspiroval templářskými rytíři, když se rozhodl střílet po neozbrojených mladistvích na ostrově Utøya. Sotva dokážeme zodpovědět, co tím Anders vlastně mínil, ale na jeho znalostích je především pozoruhodné, že on sám o templářích zřejmě nic nevěděl, jinak by si je nemohl plést s německými rytíři - Řádem, který v pozměněné podobě existuje dodnes a působí v českých zemí, se ve středověku lyšil od templářů jen jinou barvou kříže vyšitého na plášti (templáři měli kříž červený, kdežto němečtí rytíři černý). Pojmenování "němečtí rytíři" je název obecný a přívlastek "němečtí" není označení národnosti, takže se nepíše velkým písmenem. Stejně jako u templářů působili i u německých rytířů různé národyi střední a západní Evropy (Čechy nevyjímaje), ale počet Němců byl vždy vyšší, protože německý jazyk byl v řádu úředním jazykem a členové ho využívali ke vzájemné komunikace. Totéž platí u templářů, kde byla přemíra Francouzů. Rytířské řády byli nadnárodními organizacemi a stávali se často trnem v oku evropským monarchům, což vyvrcholilo neblaze proslulým procesem s templáři, který byl zřejmě zcela vykonstruovaný. Francouzský král Filip IV. Sličný, jeho stoupenci a služebníci měli v plánu obvinit templáře z tajného praktikování islámu a uctívání proroka Mohameda, díky čemuž vznikl i zpitvořené Mohamedovo jméno "Mahomet" a "Bafomet", čímž by se mohli templáře obvinit z paktování se s nepřítelem a zmocnit se templářských majetků a pozemků. Pikantní na celé věci je fakt, že Bafomet je dnes název pro satanistický symbol kozla. Že francouzský král a jeho sluhové neměli o islámu vůbec potuchy, nasvědčuje i fakt, že kacířství templářů mělo mít spíše charakter pohanského či satanského kultu, jehož vrcholným aktem mělo být primitivní a pověrečné modloslužebnictví spočívající v uctívání dřevěné vousaté hlavy. Dodnes se nejrůznější konspirátoři a fantastové snaží se dělat z templářů něco, čím nikdy nebyli. Nebyli to satanisté, strážci Svatého grálu, nosteli posvátné gnóse, předchůdci svobodných zednářů ani žádní liberální volnomyšlenkáři či proti-katoličtí revolucionáři, jak se snažili tvrdit prolhaní osvícenci z 18. století, když vymýšleli svojí zhoubnou propagandu proti naší křesťanské civilizaci.

    Rytířské ideály vyrůstají na hodnotách křesťanství a křesťanské civilizace. Křižácké rytířskovojenské řády, které vznikali v období křížových výprav, jsou tím názorným příkladem, jak se takovéto hodnoty obhajují a prosazují ve světě, kde loupeživé nájezdy kočovných hord jsou na denním pořádku. Rytířství má však mnohem hlubší kořeny, které lze vystopovat již v předkřesťanském věku "temného" raného středověku. Je to právě to dávné dědictví, co si přinesli naši árijští indoevropští předci z Indie. Jistě jste již alespoň jednou v životě slyšeli o trojně dělené středověké společnosti (sedláci, kněží, rytíři), která je právě tolik typická pro všechny indoevropské národy. Kněžská společnost existovala již dávno před přijetím křesťanství a lze tedy usuzovat, že si ji indoevropské národy přinesli ze starověké Indie, kde árijské kmeny poprvé členění společnosti zavedli. Proto jsem se rozhodl využít tyto již nepoužívané stránky k reprezantaci nové myšlenky a přejmenovat Rytíře Kříže na Rytíře Kříže a Kladiva. Proč vlastně?

      Kladivo o kterém je nyní řeč, není symbol komunistické ideologie jak by se mohlo možná zdát, ale je to jeden ze symbolů starého náboženství. Nazývá se Mjöllni (drtič) a je to symbol (atribut) severského boha Thóra. Thór je ochránce našeho světa, je pohanským bohem Severu, ale v indoevropských tradicích nalézáme mnoho hromovládných bohů a jejich hromových atributů (pro příklad zmíním třeba řecký Zeus, římský Jupiter, semitský Baal, indický Indra, egyptský Sutech, galský Taranis či Sucellos, slovanský Perun, baltský Perkunas atp.), také buddhistický symbol dordže (zkřížená vadžra) měl být původně Indrovým hromoklínem.

    Hromovládce je vždy dobrotivým bohem síly, boje a šlechetnosti (snad jen vyjma egyptského Sutecha, který byl spojován s písečnými bouřemi), bývá patronem plodnosti (přináší životadárný déšť) a urozené vrstvy válečníků, zejména panovníkovi družiny. Hromovládce putuje po obloze a svým mocným kladivem drtí nepřátele jako jsou démoni nebo obři, stvoření prvotního chaosu. V severské mytologii vystupuje Thór jako ochránce světa (Midgardu) a to je také důvod, proč jsem umístil kladivo Mjöllni do znaku vedle křesťanského kříže. Jistě teď hovoříme tu o mýtech, ale kladivo je symbol, který bychom dnes mohli vyzdvihnout z času zapomnění, protože máme s pramenem naší civilizace a identity.

    Křesťanství přineslo Evropě vzdělání a hodnoty k vytvoření mocné a životaschopné civilizace, ale stále mezi námi existují tací, kterým se orientální a židovský nádech křesťanství protiví. Proto je zapotřebí se alespoň částečně vrátit k pohanství, které je prazákladem evropské civilizace a vzkřísit tak naší původní kulturu, která v souvislosti s potlačením křesťanství vymizela a byla nahrazena křesťanským středověkem. To znamená vzkřísit i zčásti zapomentué pohanské tradice, ale neznamená to zároveň potlačovat křesťanství nebo ubírat lidem právo křesťanské náboženství vyznávat. Křesťanská civilizace je jako dům postavený na pohanských základech, rytířství je křesťanský ideál synkretismu pohanství a křesťanství, jeho původ není ryze křesťankým ani pohanským. Přesto mezi námi existují novopohané, kteří staví mezi křesťanstvím a pohanstvím nepřekonatelnou hráz, opovrhují křesťanstvím a podceňují pohanský rekonstrukcionalismus tvrzením, že se "nelze obléct do historických kostýmů a začít si hrát na pohany", což by bylo pochopitelné, kdyby však tito novopohané nespatřovali oživení pohanství v "moderním čarodějnictví", "tradici Wicca" a dalších novodobých paskvilech, které nemají s původním pohanstvím indoevropských národů nic společného. Vždy jsem novopohanství považoval za návrat ke starým tradicím a prapředkům, ale to co se v USA a dalších západních zemí za pohanství vydává, tomu lze jen těžko stěží přiřknout nějakou smysluplnost či autenticitu. Jiná situace panuje v Rusku a Skandinávii, kde se skutečně snaží o alespoň částečné oživení starých obyčejů a často jsou kvůli tomu moderními pseudopohany kritizováni.

    Evropská civilizace (často mylně označovaná jako "žido-křesťanská") by se dala spíše nazvat "křesťano-pohanská". Ač si to mnozí z nás vůbec neuvědomují, kolem nás je spousty "pohanských" odkazů, motivů a pozůstatků, jako jsou prvky v architektuře, instituce a právní řád ze starověkého Říma, pozůstatky helénské civilizace a antické vzdělanosti, stejně jako řecké racionální uvažování a tradice původem keltské, germánské či slovanské. Moderní pseudopohané, jako jsou stoupenci "moderního čarodějnictví" a "tradice Wicca", tyto skutečně pohanské pozůstatky odmítají a místo toho se snaží naší historii přepsat tím, že za pohanství vydávají své neživotaschopné rituály jako jsou třeba tanečky kolem  pentagramů a další ubohosti.


Proč pohanství?

Pohanství (lat. paganismus) je zastřešující (původně hanlivé označení) pro všechna předkřesťanská náboženství Evropy. Není výtvorem nějakého zjevení, ale vzniklo zcela samovolně. Pohanská náboženství byla polyteistická, henoteistická až panteistická (v případě řeckých filosofů dokonce i monoteistická). Henoteismus (víra v nejvyššího Boha, který vládne bohům ostatním) zřejmě znala většina Evropy, nebo pohanské kulty k henoteismu postupně směřovaly. V henoteismu jsou ostatní božstva nejvyššímu Bohu podřízeni, nebo jsou jeho neoddělitelnou sočástí. Tím nejvyšším Bohem není nikdo jiný než Bůh Otec-Stvořitel, který je někdy označovan také  jako Bůh bohů (podobně jako titul král králů). Severská mytologie mu říká Alfödr (Allfather), což znamená "Všeotec" či "Otec veškerenstva". Ano, zřejmě i naši dávní předkové věřili v existenci jednoho nejvyššího Boha, který stvořil svět i veškerý život. Přesto mnozí z nás vnímáme pohanství stále negativně a vidíme propastný rozdíl mezi polyteismem a monoteismem, jako kdyby snad byl rozdíl mezi nejvyšším Bohem, který vlýdne bohům a bohyním, a jedním Boha, který je obklopen anděly.  Nakonec opravdový rozdíl spočívá pouze v onom pouhém označení nižších bytostí.

    "Pohanská" (novoplatónská) filosofka Hypatia z Alexandrie by svou moudrostí a upřímnou zbožností jistě předčila všechny dnešní neznabohy (tzn. ateisty). Věřila sice v jednoho jediného Boha, ale nevěřila v Krista, což se jí zřejmě stalo osudným. Zfanatizovaní křesťané ji během povstání roku 415 zavraždili. V Alexandrii byla velmi oblíbenou a vlivnou osobností, díky tomu se těšila přízni i mezi některými vlivnými křesťany, mezi nimiž nechyběli ani biskupové.

    Vymýcení "pohanství" a jeho vymázání ze stránek historie je pro Evropskou civilizaci tragédií, protože je to odkaz, který svědčí o našem původu, naší identitě a našich kořenech. Dehonestace a špinění "pohanství" jako víry zaostalých přírodních národů a divokých barbarů, který zahájili již staří Římané, vytváří nejen bílé stránky na stránkách učebnic, ale i prázdnotu v našich srdcích, našem kolektivním nevědomí. Můžeme se smát pohanským mýtům a považovat je za dětinské lidové báchorky pověrčivých venkovanů, ale fakticky jsou jediným pozůstatkem moudrosti našich dávných pohanských předků. Nechci snižovat význam křesťanského náboženství ani křesťanského zjevení (jako to dělají někteří dnešní "novopohané"), skutečný smysl jsem nalezl v synkretismu obojího. 

    Když jsem poprvé otevřel Bibli a začetl se do jejích stránek, její obsah mi přišel velmi cizokrajný, orientální až exostický, než abych ho mohl okamžitě akceptovat, byl příliš vzdálen od středoevropského prostoru a naší kultury, přesto zde zanechal nesmazatelnou stopu. Pohanství mi pomohlo ukázat mou vlastní identitu a zároveň se nad tímto rozdílem povznést. Díky tomu jsem nejen dospěl k větší sounáležitosti s okolní přírodou (a krajinou) a svým národem, ale také jsem mohl díky tomu pochopit i pravý význam křesťanství.


Pohanství a Bible

    Pohanství je v Bibli často špiněno, ale fakticky se spíše jedná o špinění pohanské modloslužby, která byla vzdálená skutečné víře v Boha. Pohanská víra založená převážně na mýtech byla velmi zranitelná, bylo snadné jí překroutit a uchylovat se od skutečné zbožnosti k jednoduchým pověrám. Proto její vyznavači často upadávali k prázdnému a zkostnatělému ritualismu a uctívání idolů, jež mohlo nakonec ještě více degenerovat do podoby uctívání hmotného bohatství, protože mnoho obrazů a soch bohů bylo zdobeno zlatem a stříbrem (vzpomeňme si na biblické zlaté tele, které Bůh zavrhl). Je zajímavé, že právě k těmto nešvarům sklouzávají i dnešní křesťanské církve. Místo toho, aby svou víru se snažili korunovat skutky, tak se raději uchylují ke zkostnatělému ritualismu, prázdným gestům a lpěním na majetku.

    Také je nutné si uvědomit, že pohanství je v Bibli často hodnoceno ze strany Židů, kteří nebyli jeho vyznavači. Viděli v pohanství cizorodý prvek, který by v případě přijetí Židů znamenalo pro Židy ztotožnit se s okolními národy a to by nakonec mohlo znamenat pro Židy zánik splynutím se svými sousedy. Proto je Bible (a zejména Starý zákon) tak nepřátelská vůči "pohanství", nicméně apoštolové na svých cestách na Západ se chovali k místním (pohanským) obyvatelům vlídně. Při návštěvě řeckých Atén dokonce pochválili oltář, který byl zasvěcen "neznámému bohu". 

    Také Kristus putoval krajem a chválil víru (tzv. uděloval "medaile" za víru) Samařanům a pohanům, kterými Židé odjakživa opovrhovali. Jak je to možné? Zdá se, že Kristus nepřišel na tento svět, aby kultury a tradice světa nahradil pouze vírou v sebe samého. 


Civilizace odkázaná pouze na křesťanství

    Pod křesťanským praporem svatého kříže se zdá být lidstvo ucelenější a jednotnější než tomu bylo za časů pohanských kultů, jenže národy a civilizace zbavené "pohanství" se jeví prázdnější a chudší, zároveň jsou náchylnější k nejrůznorodějším onemocněním jako jsou například různé utopistické vize (marxismus, komunismus, multikulturalismus apod.), a tak z původně vítané jednoty najednou vyvěrají smrtelná nebezpečí pro celé lidstvo. Naše bytost se té jednotě vzpírá, vytváříme si subkultury, podléháme nejrůznějším módním vlnám a ideologiím, nebo hledáme svůj smysl života u východních náboženství a filosofií, jakými jsou například buddhismus. V našich ulicích jsou propagovány východní nauky, jóga, okultismus, různé New Age směry apod. tím vším se ještě více odcizujeme od své podstaty. Také se objevují nejrůznější druhy rebélií proti světu svázaným křesťanstvím a křesťanskými hodnotami jako jsou anarchismus, satanismus nebo umělý sebedestruktivní obohacování cizími kulturami - takzvaný multikulturalismus. 

Všechny říše a impéria jsou předurčena k tomu, aby se rozpadla a zanikla. Lidstvo se nikdy nepodaři sjednotit, pouze ho k tomu donutit otroctvím.


Zneužití křesťanství a definice pohanství

    Ve středověku bylo bohužel křesťanství zneužíváno jako nástroj k posílení moci vládce. Za "pohanských časů" bylo obvyklé pořádat rodové sněmy a knížete si případně volit hlasováním rodových předáků, náčelníků a kmenových stařešinů, pohanské mnohobožství bylo snad obrazem těchto poměrů. S příchodem křesťanství (které dbá na vládě jednoho Boha - Krista jako krále) však mohly být staré pořádky kompletně vyvráceny a tak mohla být připravena cesta k absolutistické dědičné monarchii.

    Křesťanství během raného středověku bylo šířeno převážně zhora (od panovníka, šlechty a vzdělaných církevních hodnostářů) narozdíl od starověkého Říma, kde křesťanství se šířilo naopak zdola od chudých vrstev a muselo tak čelit vyšším a vzdělanějším vstvám.

    Právě během středověku vzniklo i hanlivé označení pro pohany a pohanství - latinské slovo paganus, což znamená "venkovan". Křesťanství zapouštělo kořeny na panovnických dvorech a postupně ve velkých městech, zatímco pohanství bylo postupně vytlačováno na venkov, kde se ještě přeživalo nějakou dobu (dle některých zpráv dokonce prý snad až do 14. století).


Pohanství na Islandu

    Poslední zemí, kde mohly nerušeně přetrvat "staré pořádky" byl Island, někdy nadneseně označován jako severská republika, kde náčelníci rozhodovali v islandském sněmu zvaném "althing", jež byl původně pořádán uprostřed přírody. Po příchodu křesťanství na Island se mohli sněmu účastnit i křesťanští biskupové, což celkově podtrhává tolerantní poměry Islandu a zároveň vylučuje "pohanství" jako krvavé barbarské náboženství. Příchod křesťanství na island bylo projednáno v "althingu" a se zástupci křesťanství byla dojednána výhodná dohoda o přijetí křesťanství. Island sice oficiálně přijal křesťanské náboženství, avšak v soukromí mohli seveřané dále uctívat pohanské bohy a udržovat staré tradice svých předků. Island se stal tak jednou ze zemí, kde po nějaký čas převládal blahodárný synkretismus křesťanství s pohanstvím. Dokonce zde vzniklo i několik kamenných stél, kde byli pohanští bohové zobrazeni vedle křesťanských biskupů.

    Původní víra a kultura sice byly v domácnostech na ústupu a postupně zapomínány, to však nebránilo křesťanskému vzdělanci Snorri Sturlusonovi, aby pod záminkou zachování tradice skaldské poezie zaznamenal severské mýty. Vznikla básnická sbírka Edda a dnes díky tomu víme, jak vypadala nejen poezie severských skaldů, ale také jak vypadalo germánské náboženství, které bylo až na drobné odchylky vlastní pro všechny germánské národy.


Synkretismus a dvojvěří

    Synkretismus je směr, který je posedlý hledáním souvislostí napříč náboženstvími. Víra člověka, který vyznává jedno náboženství může být velmi zranitelná. Začne-li člověk o své víře pochybovat, může snadno odpadnout, zvláště pokud začne mít pochybnosti nad nějakými pevně stanovenými dogmaty, kdežto synkretismus je mnohem přirozenější a spontánnější, své pravdy má potvrzené z mnoha různých zdrojů, díky tomu se stává pevným a nezničitelným. Synkretismus křesťanství s pohanstvím je ideální spojení pro naše náboženské cítění, protože obojí náleží k evropskému duchovnímu dědictví.

    Na světě existují lidé dvojí víry, ale většinou se o nich moc nehovoří, je složité takové jedince někam zařadit. Jedná se především o "žido-křesťany", neboli Židy (původem) s křesťanským přesvědčením. Ti se pak účastní židovských obřadů (aby tak pokračovali v tradicích svých předků) a zároveň i křesťanských bohoslužeb. Proč by tedy "nežidé" nemohli zaujmout podobný postoj? Existuje mnoho případů v historii, kdy opravdu k takovým věcem docházelo.

    Například i severské legendy hovoří o Helgi Hubeným jako o člověku, který na jednu stranu sice věřil v Krista, ale na svých mořeplavbách uctíval pohanského boha Thóra.

    Pohanství je víra, která vznikala zcela samovolně v různých kulturách a je naší evropské civilizaci mnohem blíže, protože je přímou součástí našeho evropského duchovního dědictví, možná dokonce víc než původně importované křesťanství. Proto může v nás probudit náboženskou úctu mnohem snadněji než kterýkoli jiný směr, ale pokud pohanství vnímáte jako překonané a primitivní náboženství barbarů, pak nemá smysl se o něco takového vůbec pokoušet.


Kříž a kladivo

     Proč zrovna kladivo a kříž? Co mají společného? V pohanské kultuře představuje kladivo totéž co kříž: je to symbol dobra, ochrany před zlem a vzkříšení.

    Kladivo je symbol hromovládného božstva, který chrání boží řád a svět lidí před zlem a chaosem. Severská mytologie sice nevnímá zlo tak vyhraněně jako křesťanství, přesto jsou bytosti chaosu vážným ohrožením pro svět uspořádaný bohy. Kladivo nosí nejsilnější bůh - Thór. 

    Bez kladiva by byli bohové ztraceni. Je to nejmocnější zbraň, kterou bohové vlastní. Dle severských mýtů se obři pokusili dokonce kladivo odcizit, ale bohové nakonec našli způsob, kterak kladivo získat zpět. V neposlední řadě také Thór s ním dokázal oživovat své mrtvé kozly, díky čemuž bylo kladivo považováno také za symbol vzkříšení a jeho podoba vyrývána do kamenů. Nevíme nakolik je tato představa ovlivněna křesťanstvím, ale také kříž je tradičně umisťován na hřbitovy a považován jako ochranný symbol před zlem, především před démony. 

    Kladivo má převážně tvar T a je zavěšováno jako amulet za topůrko (obráceně). Uprostřed má převážně drobný výstupek, čímž připomíná germánskou runu Thurs, jindy výstupek z kladiva vyrůstá až má kladivo tvar šipky a nebo je vystouplí z kladiva natolik, že již výrazně připomíná kříž. Takové kladivo známe z Islandu (tzv. Vlčí kříž) a nebo Thórovo kladivo nalezené na ostrově Hiddensee nedaleko Německa, které je složeno ze čtyř malých křížů. Ze severské symboliky víme, že seveřané symbol kříže dobře znali, a to již zřejmě dávno před příchodem křesťanství, patrně jako solární symbol.

    Kříž a kladivo tedy nesou obdobný význam, byď jen v trochu odlišných pojetích - dobro proti zlu, řád proti chaosu, světlo proti temnotě... dohromady tak spojují dvě významné etapy naší civilizace - pohanský starověk a křesťanský středověk.

    V keltské a slovanské kultuře nacházíme zbraň podobnou hromovému kladivu - palici. Jedná se především o slovanského Peruna a galského Sucella (i irského Dagdy), v případě Peruna také můžeme uvažovat o sekyře, která ve formě amuletu zdánlivě připomíná kladivo, přesto podle dochovaných zpráv disponoval Perun v Novgorodě hromovou palicí. Na nákončí nalezené v Mikulčicích je zobrazen orant (možná pohanský žrec) v obřadním póze, v jedné ruce drží roh a ve druhé předmět, který zdánlivě připomíná palici (svým tvarem se podobá i Thórově kladivu).

    Také Sucellova palice údajně má schopnost jedním koncem život brát a druhým dávat. V pohanské tradici má tedy kladivo všeobecný význam.


Rytíř světský a rytíř řádový

    Nejprve je třeba definovat rozdíl mezi klasickým světským rytířem a rytířem řádovým, který byl zároveň i řeholníkem (mnichem). Je třeba tyto rytíře odlišovat od rytířů řádových. Vznik vojensko-rytířských řádů těsně souvisel s křižovými výpravami, kdy tito rytíři bránili poutnické cesty do Jeruzaléma, ošetřovali nemocné poutníky, obývali opevněné hrady a bojovali společně se světskými rytíři proti nevěřícím. Řádový rytíři šlechtického původu společně se svými nešlechtickými bratry žili mnišským životem, jejich hrady a řádové domy fungovali na způsob klasických klášterů, světské radovánky jim byly zcela odepřen. Pravidelně se účastnili bohoslužeb a měli také své řádové fary s vlastními faráři, kteří byli též součástí řádu. Skládali stejně jako kněží a mniši slib poslušnosti, chudoby a čistoty, krom toho museli navíc bojovat. Jejich bojový výcvik nebyl o nic lepší než horší než výcvik ostatních rytířů. Rytířský řád již počítal s tím, že uchazeč má rytířský výcvik. Řádové vojsko však mělo díky zvláštnímu výcviku mnohem větší kázeň a lepší organizaci než světší rytíři, kteří se na bitevním poli chovali neukázněně a bojovali pouze sami za sebe. Po vstupu do řádu se rytíř se stával součástí celku.

    Řádový rytířem se mohl stát svobodný rytíř tím, že po zkušební době složil řádové sliby, nebo kdokoli jiný, fyzicky zdatný svobodný muž, kterému nebyla víra v dobrou činnost řádu ani znalost vojenského řemesla cizí. Řádový rytíři, stejně jako kněží, se nesměli ženit. Někteří šlechtici vstupovali do rytířských řádů jen dočasně, někteří donokce v rámci výkonu trestu, protože řádová řehole a řádové podmínky byly natolik tvrdé, že přijetí do řádu mohlo být někomu uděleno jako forma trestu za nějaký hřích či přestupek. Provinilec pak mohl být propuštěn (pokud nepadl během nějaké bitvy).

    Při křižáckých válkách v Palestině byli nejznámější tři velké křižácké řády: johanité, neboli rytíři řádu svatého Jana, kteří byli později podle místa svého působení, ostrova Malty, nazváni maltézskými rytíři, dále templáři, odvozující svůj název od svého sídla u templu, tedy Šalamounova chrámu v Jeruzalémě, a nakonec němečtí rytíři, kteří vznikli zejména z křižáků pocházejících z německých zemí. 


Křížové výpravy

Stručný přehled křižových výprav do Svaté země proti muslimům

Každý z vás již určitě někdy slyšel o křížových výpravách. Někdo ve škole, někdo doma (tedy ten, kdo ve škole nedával pozor :-)), někdo někde úplně jinde. Zajímá vás tento kus (nejen) evropské historie? Pak čtěte dál.

Trocha obecného popisu

Za křížové výpravy (postaru - kruciáty) byly považovány vojenské výpravy (nejen) do Svaté země, vyhlašovány papežem. Jejich účelem mělo být šíření křesťanské víry a opětovné navrácení všech svatých míst, jež byly dříve dobyty nevěřícími, do rukou církve a evropského lidu obecně. Přesto se účastníci od těchto hlavních cílů výprav nejednou odklonili. Bylo celkem osm křížových výprav, které ovšem byly vesměs daleko méně úspěšné, než by si sám papež (a nejen on) přál. Rytíři, účastnící se křížových výprav se nazývali křižáci (proč asi, že :-)). Výpravy navíc velmi přispěly ke vzniku rytířských řádů – řádu johanitů, templářů , lazaritánů a řádu německých rytířů.

První křížová výprava

Vyhlášena r. 1095, realizována 1096. Ta to první výprava byla zároveň jedinou, která zaznamenala vojenský úspěch. Cílem bylo dobytí Jeruzaléma, města posvátného jak pro Křesťany, tak pro Araby. Roku 1078 byl Jeruzalém dobyt Turky, jež povraždili všechno křesťanské obyvatelstvo a nedovolili křesťanům nadále činit pokání v těchto místech, jako jim to do té chvíle umožňovali Arabové. Přestože byla papežova výzva adresována především šlechtě, jako první se pro věc nadchla městská, i venkovská chudina. Je pochopitelné, že v době, kdy měla církev takovou moc byli lidé nadšeni pro konání „svatých povinností“. Vytvořilo se několik neorganizovaných houfů, které se bez jakékoliv přípravy vydaly na cestu. Později, r. 1096, byli Turky buďto povražděni, nebo odvlečeni do otroctví. Naproti tomu šlechtici a jim podobní se zdráhali opustit svou zem, kde měli zajištěno postavení, zajištěnou moc. Přesto se křižáci na cestu vypravili. Na blízkém východě dobyli několik území a založili dva křižácké státečky - Antiochejské knížectví a hrabství Edessu, později, r. 1099 křižácká vojska dobyla Jeruzalém a většinu obyvatelstva povraždila. Tak vzniklo Jeruzalémské království, jehož hlavním městem se pochopitelně stal Jeruzalém. Roku 1100 byly vypraveny menší křížové výpravy, na podporu nově vzniklých křižáckých států. Většina jich ovšem byla zničena Turky.

Druhá křížová výprava

Vyhlášena r. 1145, papežem Evženem III., realizována r. 1046-47 jako reakce na dobytí hrabství Edessy. Tato výprava nedosáhla ve Svaté zemi žádného úspěchu, ovšem na Pyrenejském poloostrově, kam její účastníci také mířili, byly úspěchy podstatně větší.

Třetí křížová výprava

Vyhlášena papežem Řehořem VIII. r. 1187, realizována o rok později. Na této křížové výpravě se podíleli tři nejvýznamnější evropští panovníci: Fridrich I. Barbarossa, Filip II. August a Richard I. Lví Srdce. Proslulý sultán Saladin podnikl r 1182 útok na Jeruzalémské království. Tento útok byl odvetou za nájezdy podnikané Antiochijským knížetem, který jimi porušoval příměří. Zaznamenal spoustu vojenských úspěchu, jejichž vyvrcholením bylo rozdrcení unavené a žíznivé křižácké armády r. 1187 v bitvě u Hattínu. Po třech měsících od tohoto masakru složil i Jeruzalém zbraně. Jelikož se druhá křížová výprava nesetkala s úspěchem, Evropa na mnoho let ztratila zájem na křižáckých státečcích na východě. Tato výprava sice nesplnila její účel, kterým bylo dobytí Jeruzaléma zpět, ovšem pomohla alespoň částečně opravit Jeruzalémské království a postavit jej na nohy. Nezaznamenala ani zdaleka tolik výsledků vojenských, jako diplomatických.

Dětská křížová výprava

Tato výprava je spíše legendou než skutečnou událostí. Jelikož Jeruzalém stále zůstával nedobyt, byla zorganizována výprava skládající se pouze z dětí. Podle tehdejších názorů neměli „hříšní dospělí“ sebemenší šanci dobýt toto svaté místo zpět. Jakmile děti dorazily k moři (středozemnímu), mělo se rozestoupit a poskytnout jim místo pro průchod suchou nohou. To se ovšem nestalo, takže několik tisíc vysílených, hladových dětí bylo chyceno v pasti mezi mořem a cestou zpět. Dětem byl nabídnut bezplatný převoz přes moře, bohužel padly za oběť otrokářům... V současné době je tato výprava považována za pouhý omyl.

Čtvrtá křížová výprava

Jeruzalém byl opět v rukou muslimů a papež, Inocenc III. Opět vyhlásil křížovou výpravu. Stalo se tak r. 1198., výprava se vydala na cestu r. 1201. Tato výprava ovšem nesměřovala do Svaté země, ale do Egypta, kde vládli Saladinovi nástupci. Jediným opravdovým úspěchem bylo snad dobytí Konstantinopole, roku 1204. Opakovalo se vraždění z r. 1099, v Jeruzalémě.

Pátá křížová výprava

Roku 1215 vyhlášena na lateránském koncilu, vypravena r. 1217. Cílem byl opět Egypt; především přístav Damietta, jež byl pro Araby velmi důležitým. Přístav byl dobyt, přesto výprava ztroskotala na hladomoru, záplavách a muslimských protiútocích.

Šestá křížová výprava

Ve třináctém století byla zorganizována další výprava, pod vedením Fridricha II. Díky diplomatickým jednáním se povedlo získat většinu starých území, především Jeruzalém. Ten byl ovšem později, přesněji roku 1244 znovu obsazen Egyptskými oddíly.

Sedmá křížová výprava

Zpráva o opětovném dobytí Jeruzaléma evropany již tolik nevzrušovala, a tak se ani sedmá výprava nesetkala s velkým ohlasem. Proběhla v letech 1248-1256, hlavně pod vedením Ludvíka IX. Skončila (jak jinak) katastrofou. Samotný král byl zajat a později propuštěn po zaplacení výkupného.

Osmá křížová výprava

Roku 1270 se Ludvík IX. Opět vydal na pomoc křižáckým městům. Stejně jako princ Eduard, následovník anglického trůnu dorazil pozdě, výprava opět neuspěla.

Konec křižáckých států

Později byla dobyta Antiochie, křižácký hrad Krak des Chevaliers, následně likvidovány všechny zbývající křižácké državy na východě. 1289 byl dobyt Tripolis, 1291 padl i Akkon, jehož křesťanské obyvatelstvo bylo vyvražděno.


Názor církevního historika Pavla Říčana na křižové výpravy: „Veliký byl zpětný kulturní dosah křižáckých výprav. V západní Evropě rozšířily obzor po současném světě poznáním krajin do té doby neznámých. Západ poznal jemnější životní potřeby. Bylo dovezeno dříve neznámé či velmi vzácné zboží. Povznesl se obchod. Vedle rytířstva vzniká městský stav a bohatne. Podíl laiků na duchovním životě stoupl. Poznání muslimského kulturního světa a muslimské zbožnosti vedlo k jistému ponětí tolerance, ovšem jen v nehojné míře. Na druhé straně zesílila víra v zázraky a v odpustky a oddanost papeži, který se postavil v čelo tak živelného a dlouho trvajícího hnutí. Značný význam měly křižácké výpravy pro rozvoj rytířství a pro jeho ráz. Od domácích půtek byla pozornost do jisté míry odvrácena, když se meči rytířů nabízel cíl ve svaté válce s nevěřícími. Rostlo vědomí, it mečem slabého, zachovat dané slovo, neposkvrnit čest dávala náplň pojmu křesťanského rytíře, i když skutečnost zůstávala ve většině případů daleko za ideálem.

Soudobé historické bádání je často výrazně skeptičtější a připouští, že důsledky křížových tažení do Svaté země pro evropskou společnost byly spíše negativní. „Křížové výpravy, dokonce ještě než skončily naprostým nezdarem, neukojily touhu Západoevropanů po půdě, takže museli v Evropě, a nejprve v rozvoji zemědělství, rychle hledat řešení, které jim zámořská iluze nepřinesla


Názor francouzkého historika Jacquese Le Goffa: „Svatá země, dějiště bojů, nebyla tím zdrojem vymožeností – dobrých nebo špatných –, které zálibně popisovali zmatení a často matoucí historikové. Křížové výpravy nepřinesly křesťanskému světu ani obchodní rozkvět, který se zrodil z dřívějších vztahů k islámskému světu a z vnitřního rozvoje západoevropského hospodářství, ani technický pokrok a produkty, získané jinými cestami, ani intelektuální výzbroj, opatřenou prostřednictvím překladatelských center a knihoven v Řecku, v Itálii (především na Sicílii) a ve Španělsku, kde styky byly nepoměrně užší a plodnější než v Palestině, ani dokonce onu zálibu v přepychu a změkčilé mravy, o nichž se mrzoutští moralisté v západní Evropě domnívají, že jsou výsadou Východu a otráveným dárkem nevěřících naivním věřícím, bezbranným proti kouzlům a kouzelnictví Orientu… Jediný snad plod, který křesťané z křížových výprav přivezli, je podle mého soudu meruňka.


Vliv křížových výprav na evropské vojenství

    Na vývoj nových zbraní křížové výpravy příliš velký vliv neměly: hojněji se užívalo kuše, umožňující přesnější míření a jejíž šipky měly velkou průraznost. Nevýhodou byla malá rychlost střelby. Kopí si podrželo svůj standardní tvar: sloužilo rytíři při prvním rozjezdu a pak bylo odhozeno. Délka se pohybovala kolem 3 až 3,5m. Od 12.století dostalo další funkci: připevněním praporku se stalo odznakem feudálova postavení a moci. Kopí pěchoty bylo dlouhé asi 3m, lis hrotu byl delší a širší. Oštěp jako zbraň pěchoty postupně vymizel a stal se pouze zbraní loveckou.


    Jak už bylo řečeno, z ochranné zbroje vytlačilo kroužkové brnění prakticky veškeré ostatní typy ochrany. V Palestině si křižáci navykli nosit přes něj dlouhou košili bez rukávů, aby tak byli chráněni před slunečními paprsky, které kov nesnesitelně rozpalovaly. Tento zvyk se pak stal módou i v Evropě. Přes tuto košili, které se říkalo francouzsky gambesom a česky varkoč (z německého Waffenrock) se připínal pás s mečem a dýkou a často také býval vyveden v heraldických barvách majitele. Také na přilbu bylo připevňováno heraldické znamení, tzv. klenot (křídla, rohy, deska z vyobrazením znaku jako na štítě). Například čeští králové měli na přilbách připevněnou dlouhou lištu, vzadu i v předu přesahující, na níž byla upevněna supí nebo orlí péra, vybarvená v heraldických barvách království – červené a stříbrné. Genese dalšího zvyku je podobná jako v případě varkočů. V Palestině s rytíři dávali přes přilby kusy látky namočené ve vodě, a chránili se tak před sálajícím sluncem. Za bitvy byly tyto látky šavlemi protivníků všelijak posekány a tak se v heraldice zrodily tzv. pokrývky a fafrnochy.


    Domněnka, že rytíř,pod nímž padl kůň, byl bezmocný, pro tuto dobu neplatí. Kroužkové brnění nebylo příliš těžké a do mládí cvičení profesionálové se v něm uměli pohybovat i jako pěšáci. Dobrým příkladem je bitva u Antiochie (první křížová výprava), kde opěšalí rytíři zvítězili nad početnějším jízdním vojskem muslimů; není to ojedinělý příklad a jsou i doklady o tom, že takto obrnění rytíři zlézali hradby dobývaných hradů. Nicméně právě na křížových výpravách se objevily první pokusy o ochranu koně před zraněním, jednalo se převážně o ochranné kožené čabraky.


Saracéni - Lidé z Východu

    Slovo „Saracén“ pochází z arabského slova „šarkein“ – člověk z Východu. Používalo se pro označení seldžuckých, mamlúckých nebo osmanských Turků, Kurdů, arabských Egypťanů nebo Peršanů, zkrátka „nevěřících“, se kterými se na křížových výpravách setkávali křesťanští křižáci.

    Po nástupu islámu v 7. století dochází k prudké expanzi arabských armád. V roce 634 začíná chalífa Omar válku s byzantským císařem Heracliem. Saracéni obsazují Jeruzalém, vytláčejí Byzantince ze Sýrie, dobývají Arménii, Persii a jejich výboje dosahují na východě až k Oxu a k afgánským horám. Kolem roku 700 dobývají římská území v severní Africe a o jedenáct let později obsazují Španělsko. Jízdní oddíly míří dokonce až do střední Francie, kde je zastavuje Karel Martell. V 9. století dochází k dalšímu rozmachu pod vedením chalífy Hárúna al Rašída. V průběhu 10. a 11. století obsazují Saracéni Arménii, postupně ovládají celou Malou Asii a usidlují se dokonce i v Nikaie, téměř na dohled od Konstantinopole. Byzantský císař Alexios Komnénos žádá papeže o vyhlášení svaté války, ke kterému dochází v roce 1095. Po příchodu do Malé Asie jsou křižáci překvapeni vysokou úrovní svých protivníků. Velkolepé saracénské hrady a opevněná města, luxusní stany, jemné rytiny na železných hrotech a na helmicích,  lehké štíty i vzácné meče z damascénské oceli... Netrvalo dlouho a křižáci zjistili, že jejich protivníci jsou technicky mnohem vyspělejší. Nešlo jen o zbraně a „moderní“ obléhací stroje  (např. katapulty s kulovitými střelami vyplněnými ropou).  Saracéni používali poštovní holuby, papír, z Persie údajně pochází vynález větrného mlýna. Ze Svaté země se do Evropy dostaly i vynálezy jako loutna, zrcadlo, spodní prádlo, arabské číslice či hra v šachy (lehce pozměněná v duchu rytířských mravů – např. figurka Vezíra byla nahrazena Dámou).

    Základem bojových útvarů Saracénů byla lehká jízda. Tato jízda jezdila na menších a lehčích koních než Evropané a jezdci nosili lehčí kroužkové odění, které jim dovolovalo větší pohyblivost. Orientální kroužkové košile měly řidší pletení než evropské, pletené hustým tzv. svatováclavským stylem, a byly proto výrazně lehčí. Přes kroužky oblékali lněný plášť, který chránil železné části brnění před slunečním svitem a zabraňoval tak přílišnému přehřátí zbroje (a samozřejmě tím i jejího majitele). Často si pruhem látky chránili i helmice. Kroužkové odění bylo velmi dobře zpracované, umělecky zdobené a často i pozlacené. Helmice měla nánosník a na hřebeni chochol, byla lehká a často zdobená pozlacenými ornamenty a zlatými tepanými ozdobami. Nosili také malý kruhový štít s výstupkem či bodcem uprostřed.

    Saracéni byli jako válečníci udatní, pohybliví a  velmi ukáznění. Jejich síla tkvěla spíše v pohyblivosti než v prudkosti jejich útoků. Saracéni byli mistry v narušování soupeřovy formace. Taktika Saracénů spočívala v odvedení a rozptýlení útočícího vojska ústupem vlastních jednotek, které svedly nepřítele k pronásledování. Když tak dostali těžkooděnce do skalnatého či svažitého terénu, otočili se a protiútokem napadli nepřátelskou jízdu ve vzdálenosti mimo dosah jejich kopí, ale na dostřel svých luků. Se sevřenou formací v boji zblízka si poradit nedovedli a proto největších úspěchů dosahovali střelbou. Saracénský luk byl v napnutém stavu dlouhý asi 90 cm a natahoval se silou až 59 kg. Délka šípů se pohybovala kolem 60 cm. Tyto luky měly dostřel až 450m a i průměrný lučištník z nich střílel na vzdálenost 270 m. Zkoušky prováděné později, ukázaly, že šíp vystřelený ze saracénského luku prostřelil ve vzdálenosti 90 m prkno silné 1,25 cm.

    Pokud se týče zbraní, které používali pro boj zblízka, panuje všeobecně oblíbený omyl, že používali výhradně zahnuté jednosečné zbraně – šavle. Skutečnost je však taková, že v jejich výzbroji bychom našli nejenom šavle, ale také rovné meče s oboustranným ostřím. Šlo většinou o meče s krátkou rovnou záštitou obdobné zbraním evropským nebo o tzv. maurské meče se záštitou ve tvaru podkovy, která jakoby se svými rameny téměř dotýkala ostří čepele. Tyto meče byly oblíbeny především v severní Africe, zřejmě jako důsledek dřívějšího vlivu Římského Impéria. Naproti tomu šavle má svůj původ dále na východ a podle místa svého vzniku rozlišujeme dva základní typy – perský a turecký (respektive turko-tatarský). Turecká šavle zvaná „kilij“ (kilidž) má prohnutí čepele mělčí a v poslední čtvrtině se čepel rozšiřuje v hrotitý list, po obou stranách vybroušený v ostří. Rubovému ostří se někdy říká „falešné“, ale nenechte se mýlit, bylo dostatečně „pravé“ na to aby vám při zpětném tahu zbraně dokázalo podříznout krk. Turci měli pro toto ostří méně zavádějící výraz, říkali mu „jelmán“ (zřejmě aby si někdo nedělal „falešné“ naděje s „falešným“ ostřím). Druhý typ šavle, tzv. „šamšir“, vznikl v Persii. Jeho čepel tvoří hlubší oblouk, je delší a štíhlejší, zužující se k ostrému hrotu. Tyto šavle bývaly broušeny jen po jedné straně.

    Na tomto místě by bylo vhodné krátké srovnání saracénských šavlí se zbraněmi evropskými. Proti souměrnému, oboustranně broušenému evropskému meči tvoří osa šavle esovitou vlnovku. Delší, dozadu zakřivenou vlnu tvoří čepel s vnějším ostřím, jílec pak pokračuje v křivce započaté čepelí a dotváří krátkou, dopředu zakřivenou vlnou tvar písmene S (na rozdíl od evropského tesáku, kde zakřivená čepel přechází do jílce rovného). Takto zakřivené ostří představuje proti rovným čepelím mečů určitou výhodu – šavle totiž dokáže nejen sekat klasickým tlačným sekem jako meč, ale dokáže také řezat. V takovém případě stačilo jen zasadit správně vedenou ránu a zakřivený jílec, opřený o malíkovou hranu ruky, dokázal takovouto ránu ještě umocnit. Po dvou stoletích bojů dochází k vytlačení křižáků ze všech původně dobytých území. Na přelomu 13. a 14. století je založena Osmanská říše, která se postupně stála vedoucí mocností v jihovýchodní Asii a brzy začíná znepokojovat i celou křesťanskou Evropu.


Asasínové (Hašašínové)

Jak vytvořit bojovníky, jenž by se nebáli smrti?

    Takové myšlenky napadaly Jemence Hasana bin Sabbáha, když cestoval po Indii, Afghánistánu a Egyptě. Jako schopný filosof i muž skutku byl vyslán na konci jedenáctého století egyptským chalifem do Iránu, aby otřásl mocí bagdádských Abbásovců. S malou armádou asasínů Hasan zakotvil na hradě Alamut, kde podle popisu ráje z Koránu vystavěl pohádkově krásné (a přísně zapovězené) zahrady. Svým následovníkům oznámil, že má klíč od ráje a vybrané elitní vojáky do něj dokonce vpouštěl; nejdříve je nadrogoval hašišovou směsí, aby v nich vyvolal pocit cesty, do nebe. Vojáci, kteří tak sugestivně navštívili ráj (před návratem byli opět zdrogováni), poslouchali pak Hasana jako proroka; a bez ostychu páchali atentáty na přední Abásovice, protože věřili, že se tak vrátí zpět do ráje. Vznikla legenda o Starci z hory a hašašínech, kteří zabíjejí bez ohledu na vlastní život; asasini. Zabili řadu potentátů a dokud mongolské hordy Alamut nezničily v polovině třináctého století, bál se nenadálé smrti každý vládce v oblasti - dokonce až v Jeruzalémě, kde se i templáři pokoušeli uzavřít s asasíny dohodu. Pokračovatelé přeživších assassinů, známí jako nizárijští Ismailité, vzkvétají dodnes pod vedením Agy Khana.


Křížová výprava proti Albigenským

    Inocenc III. : každý, kdo se pokouší vytvářet osobní názor na Boha, musí být bez slitování upálen - 1208 - křížová výprava proti Albigenským. Na jihu Francie vypukla vyhlazovací válka, hrůzné zabíjení deseti tisíců lidí.

Albigenští - od slova Albi - město v jižní Francii, jedno z největších center katarů (Cathar = čistý, dokonalý, odtud i český výraz - kacíř.


    Tato odnož křesťanství měla kořeny v gnosi a v učení Bogomilů. Byla označována jako manichejská hereze (kacířství). Dle perského učence Mani, jehož nauka je syntézou křesťanství a pers. Učení Zarathušry. Jedná se o učení o dualitě, kdy stvořitelem našeho světa je Ahrimanm bůh zla - podobně i v gnózi.

Stručně o katarské víře

    Většina katarů mínila, že každý má jen jeden život na to, aby ukázal, zda je hoden spásy, nebo zda si zaslouží zavržení. Menšina katarů věřila v převtělování a mínila, že všechny duše stvořené Bohem budou nakonec spaseny. Pro ty, kdo podstoupili duchovní křest a zasloužili si tak označení za „dobré lidi“, „dobré křesťany“ či prostě „křesťany“, respektive „křesťanky“, platila přísná pravidla, jejichž porušení znamenalo zneplatnění tohoto křtu: museli zachovávat evangelijní přikázání, nesměli krást, požívat vejce, živočišný tuk ani jakékoli maso kromě rybího a račího, zabíjet živé bytosti, lhát, přísahat. Byli povinni vzdát se pohlavního styku a dodržovat přísné půsty. Naproti tomu obyčejní věřící žili vlastně stejně jako jejich pravověrní současníci.

    Bogomilové byli jedni z mnoha druhů heretiků, kteří ve středověku vznikli. Jejich učení se šířilo na území Bulharska a Byzantské říše a později snad dodali inspiraci i francouzským Katarům.

    Albigenští kladli důraz na chudobu, jednoduchost a jednotlivce. Odmítali katolicismus, světskou marnivost.

Katarské učení nebylo skloubeným teologickým systémem, nýbrž spíše jakýmsi neuzavřeným souborem typických věr, z jehož prvků si každá katarská skupina, popřípadě i jednotlivec, svou víru skládal. Nauková jednota se nepovažovala v katarství za určující. Kataři vycházeli zejména z Bible. Nový zákon přijímali, většinu Starého zákona odmítali a vykládali jako záznamy o ďáblových činech. Kataři věřili, že hmotný svět stvořil ďábel, svržený Bohem z nebeského království. Ďábel některé anděly obloudil a jiné strhl z nebe násilím. Z bláta uplácal těla a do nich zajal dva anděly, Adama a Evu, z nichž pochází celé lidské pokolení. Židům ďábel nalhal, že on sám je Bůh a že jiného boha není. Prostřednictvím svého služebníka Mojžíše jim předal předpisy uzákoňující zabíjení, krvavé oběti a další zločiny. Pak ale přišel Ježíš Kristus a než ho ďáblovi pohůnci stačili ukřižovat, založil svou církev a zjevil jí, že Bůh Starého zákona není pravým Bohem, nýbrž krutým a mstivým ďáblem. Kristovou církví není prohnilá církev většinová, nýbrž církev malá, věrná, církev, které bylo Kristem předpovězeno pronásledování a která byla poslána jako ovce mezi vlky – tedy církev katarská, která předává v nepřerušené posloupnosti od dob Krista a apoštolů svátost křtu Duchem svatým, jejíž přijetí je jedinou možností, jak dosáhnout spásy. Kataři z většiny odmítali, že by Kristovo ukřižování mělo spásnou povahu. Spasit může jedině svatý život a přijetí křtu Duchem svatým, kterýžto křest předává Boží církev. Lze říci, že kataři a bogomilové Kristu nepřipisovali tak významnou roli jako pravověrné církve Východu a Západu. Obvykle zastávali dokétismus: nevěřili, že Kristus měl skutečné lidské tělo, že jedl a pil a leckdy ani že trpěl, že byl skutečně ukřižován a že tělesně vstal z mrtvých. 


Stručný přehled křižových výprav do Českých zemí proti husitům

Válečná tažení ve znamení kříže se zvláštními výhodami a plnomocnými odpustky pro účastníky. Cílem bylo násilné vyhlazení "husitského kacířství", podnětem byla bula papeže Martina V. z března roku 1420. V čele dvou výprav stál Zikmund Lucemburský, dalším třem veleli říšští kurfiřti. Do boje proti husitům se přidali i Řád Německých rytířů z Prus.

První Křižová výprava

Poprvé to bylo roku 1420. Papež Martin V. vyhlásil v podstatě na Zikmundovu žádost proti husitům křížovou výpravu. Křižová výprava byla vyhlášena ve Vratislavi. Císař Zikmund obléhal Prahu a obsadil Pražský hrad a Vyšehrad, poté byl však odražen Husistskými vojsky vedené Janem Žiškou v bitvě na Vítkově.

Druhá křižový výprava

Vyhlášena v květnu 1421, v říjnu ústup kurfiřtů od Žatce, v lednu 1422 porážka Zikmunda Lucemburského od Žižky u Kutné Hory, u Haber a Německého Brodu 10.1.1422.

Třetí křižová výprava

Vyhlášena v lednu 1426, míšeňské vojsko Fridricha I. Bojovného poraženo u Ústí nad Labem husity pod vedením Prokopa Holého dne 16.6.1426.

Čtvrtá křižová výprava

Vyhlášena v lednu roku 1427 Fridrichem I. Braniborským, poražena husity pod vedením Prokopa Holého dne 11.8.1427 u Tachova.

Pátá křižová výprava

Vyhlášena v březnu 1431 kardinálem Cesarinim, vůdce Fridrich I. Braniborský poražen v bitvě u Domažlic Prokopem Holým dne 14.8.1431.

Šestá křižová výprava

Vyhlášena v březnu 1467, tažení zahájil Matyáš Korvín v roce 1468 a boje probíhaly až do smrti českého krále Jiřího z Poděbrad v roce 1471.



TOPlist

 

TOPlist